My BLOG - Doktorský pindy

Postupně jsme našli situaci v dětství, kdy se cítila ublížená, opustila se. Udělala díru ve své celistvosti.
Dětskou optikou situaci vyřešila tak, že si řekla, že ten člověk je zlý. Rozhodla se, že ona nebude nikdy zlá. Co víc, že ona už bude vždy jen hodná. Což je mnohem lepší. Bude lepší než lidé, co jsou zlí a byla na to pyšná.

Potlačila jednu přirozenou část sebe. Z hlediska rovnováhy, škály mezi tím být hodný a zlý si zakázala používat „jednu nohu“, druhou stranu rovnováhy. Velmi tím zúžila škálu svých možností.
Přestala být rozkročená mezi dvěma hranicemi. Nemohla najít míru v této úzké škále.
Tento zákaz způsobil nejistotu, strach, protože si zakázala být zlá, postarat se o sebe přiměřeně každé situaci. Ztratila jistotu, že se o sebe postará, že smí, že může.
Dále to způsobilo, že nesměla odmítat, říct, že se jí něco nebo někdo nelíbí, aby nebyla „zlá“.

Přijetím situace, uvolněním traumatu, svolením, že může být zlá dle svého uvážení. Dále pak opuštěním pýchy, že je lepší, když je jen hodná, nalezla šanci rovnováhu a klid.
Je to pro ni nová situace, výzva, jak si s tím poradí. Strach nahradila zvědavost, jak to teď nově bude.
A to až do další životní výzvy, čímž postoupila do dalšího kola.

Každá věc obsahuje dobré i špatné, záleží na úhlu pohledu. Odmítnutím čehokoliv potlačíme to, co se nám nelíbí, aniž bychom si uvědomili, že se připravujeme i o to užitečné této „stinné vlastnosti“. Co víc, o možnost volby a přiměřenosti / míry.

Abychom s ním mohli pracovat, je potřeba mu porozumět. Jeho povaze, kde se vzal, proč ho máme, proč ho stále používáme. Proč se nám nedaří se ho zbavit?

Informace od vnitřního kritika probíhají mimo naší vědomou kontrolu, vypadá to, že si dělá, co chce. To, co nám vyběhne, není možné kontrolovat hlavou.
Zabránit tomu, aby to nevyběhlo, nestalo se to. Hlava při nejlepším dokáže opravovat následky toho, co „napáchal“.

Vnitřní kritik byl instalován „pozván“ v dětství, funguje ve vrstvě amygdaly, emočního mozku. Souvisí s ním emoce strachu, ledviny. Pokud strach proniká do větší hloubky, tak už jsou to stavy fyzického ohrožení, to se pohybujeme v úrovni plazího mozku.

I když je to obtížně uvěřitelné, vnitřního kritika jsme pozvali sami v dobré víře, dokonce někdy z lásky, aby nás chránil. Chrání nás strachem, abychom neudělali něco, co by mělo následky, kterých se bojíme.

Dělá to tak dobře, že to dělá pořád, dělá skvělou službu. Ne vždy jsme mu za to vděční.

Vnitřní kritik / strach nemá svůj rozum, pouze reaguje na hrozící situace, je to jeho vlastnost.

Může fungovat jen tam, kde je pozván.

Pozváním kritika jsme se opustili, předali jsme mu zodpovědnost v dané oblasti života. Opuštěním vzniklo trauma, v tom místě sami sobě chybíme. Chybí nám naše zodpovědnost za tuto část našeho života.

Důležitým poznatkem je, že rozhodnutí ho pozvat bylo pozitivní. Pokud s tím začnete pracovat tak, že vnitřní kritik je špatně / něco špatného, tak jdeme sami proti sobě, proti vlastnímu pozitivnímu rozhodnutí.

Na prvním místě je přijetí situace takové, jaká je. Přijetí vnitřního kritika takového, jaký je.

Následuje mapování / stopařství konkrétních situací / opuštění a strachů, které jsou následně revidovány.

Terapeuticky / emočně zpracovány na úrovni amygdaly. Často jsou to získaná traumata / strachy, které jste sami nezažili, pouze převzali.

Převzetím energie / zodpovědnosti za situace, kterým vládl vnitřní kritik, vnitřní kritik utichne.

Není tam pro něj dále místo, protože není potřeba.

Na závěr můžeme projevit vnitřnímu kritikovi vděčnost, za to, co pro nás udělal a sdělit mu, že už jsme dospělí a nebudeme ho dále potřebovat.

Dospělost nesouvisí s dosažením plnoletosti, ale s převzetím odpovědnosti za každý moment svého života.

Co to pro vás představuje, že vás má někdo rád?

- Někdo vám nosí dárky.

- Říká vám, jaká jste úžasná a krásná a chytrá a okouzlující a a a.

- Stará se o vás.

Nebo

- Vás bez výhrady přijímá, jaká jste?

- Je pro vás bezpečné za ním přijít v jakékoliv situaci a on vás pohladí a pomůže?

- Je pro vás oporou?

- Láskyplně vás podporuje, i když se vám něco nedaří?

- Miluje vás špinavé, rozzlobené, smutné, šikovné i nešikovné tak, jak právě jste….

Příklad, jak se mít ráda může být, že o sebe začnete nějakým způsobem pečovat, jóga, večer při svíčce atd..

Je společensky zažité, že když se má něco stát, tak pro to musíte něco udělat.

Pokud byste si měla představit sebe, jako vašeho partnera, který vám celý den říká, co máte dělat. Jak by vypadal váš den?

Celý den by vám říkal to, jak vy se chováte sama k sobě a považujete to za „normální“.

Ráno by zazvonil budík, a on by začal říkat, co smíte, nesmíte a co musíte:

„Vstávej, musíš vstávat, musíš se postarat o sebe a o druhé.“

„Musíš se obléct.“

„Musíš vypadat dobře.“

„Tohle si nemůžeš dovolit, to jsi přehnala“.

„Musíš snídat lehké jídlo.“

„Postarej se o děti.“

„Co tomu řeknou ve škole.“

„Co tomu řeknou sousedi.“

„Jdeš pozdě.“

„Musíš být milá.“

„Usmívej se.“

„Dej si jen lehký oběd, jinak budeš tlustá.“

„Zařiď nákup.“

„Vymysli, co uvaříš.“

„Postarej se o děti.“

„Nejez tolik, protože budeš tlustá.“

„Musíš být hodná, milá, laskavá.“

Večer, jak se mít rád:

„Udělej pro sebe něco.“

„Zapal si svíčku.“

„Udělej si dokonalou chvíli.“

Po dokonalé chvilce….

„Dneska jsi neudělala to a tohle ….“

Celý den vás kritizuje a nahradí to krátkým časem dělání něčeho pro vás. I kdyby to byly skutečně dokonalé chvíle, nedokáže to vyvážit celý den kritizování, nepřijetí, odmítání a podmíněné lásky.

Není důležité, co pro sebe uděláte občas, je důležité, co pro sebe děláte většinu času.

Láska, milost začíná tam, kde začíná bezpodmínečné přijetí.

Laskavost, pochopení, účast, přijetí je možné předstírat vůči druhým lidem, vůči sobě to nefunguje. Uvnitř sebe víte, jak to je.

Bezpodmínečné přijetí začíná tam, kde zmizí jakékoliv posuzování, odsuzování, rozhořčování, pohoršování, pohrdání, které jsme se v dobré víře naučili.

Při přijetí neděláte nic, jen přijímáte sebe tak, jak zrovna jste.
Ne tak, jak by "jste měla být"....

Tolik ušetřené energie, tolik ušetřeného času, tolik ušetřeného stresu a trápení, když to přestanete dělat. Jen necháte proudit lásku.

Láska je, proudí tam, kde je jí to dovoleno, přijato.

Kontrolní otázka, jak dlouho by jste si nechala takového partnera?

Společně jsme našli její emoční téma v konfliktu, emoční vzorec z dětství. Jakým způsobem se v dětství rozhodla/naučila na podobné situace reagovat (lítost, strach), celé se to odehrálo v emočním prožitku na úrovni amygdaly.

Našla své pozitivní rozhodnutí, které vedlo k emočnímu vzorci. Celou situaci a svoji zodpovědnost v ní přijala. Vzorec již pozbyl platnosti. Následně změnila svoje původní rozhodnutí, jak na situaci reagovat, vzorec zcela opustila. Zjistila, že je to už jedno, není potřeba původní emoci nahradit emocí novou.

Druhý den se jí nadřízená ozvala sama, jako by se nic nikdy nestalo.

Klientka byla překvapená, že k řešení konfliktu nepotřebuje nadřízenou, nic víc než sebe a svoji upřímnost.
Vyřešeno v jednom setkání.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Změň sebe a změníš celý svět.

Lidé reagují na signály, které vysíláme. Stačí si tyto emoční signály uvědomit, změnit nebo opustit. Uvědomění je obtížné, protože tyto emoční vzorce žijeme většinu svého života a často je považujeme za „normální“.

Pro jejich nalezení a opuštění se hodí zrcadlo, které leštím každý den pro váš jasný obraz.

Láska je energie, která je trvale přítomná. Proudí tam, kde je vítána. Je slyšet na přijímači, na kterém je naladěna.

Druhý člověk vám nemůže dát lásku. Může vás svými činy přesvědčit, že jste hodni lásky / naladit váš přijímač na příjem lásky.
Uvěřit vás v lásku a tím její přijímání .

Udělat vás věřícími, zrušit podmínky (alespoň dočasně), které jste v průběhu života přijali.
Udělej toto, buď takový / taková, chovej se tak a tak.

Toužíme po bezpodmínečném přijetí od druhých lidí, což je kompenzace našeho vlastního nepřijetí sebe.
Můžeme snad někoho bezpodmínečně přijmout, když bezpodmínečně nepřijímáme sebe....

Stejně tak umí prožitek lásky udělat víra a další věci.
Meditace, terapie, která postupně rozpustí podmínky pro přijímání lásky.
Láska se nedělá, láska se přijímá, žije.
Otevřete dveře a staňte se bezpodmínečnými věřícími lásky.

Jako by se zachytilo vlákno z našeho oblečení a zůstalo zachycené v té situaci.
Máme v tom místě „díru“, kterou na nás táhne. Někdy na ní zapomeneme, někdy se nám hlava stále vrací do té situace. Vždy k ní vede cesta / myšlenka.

Obvyklé situace, které vedou k traumatu / opuštění se.
- Neuneseme situaci, máme pocit neřešitelnosti situace, nechceme tam být, opustíme se do svých představ, vnitřních světů.
- Odjede někdo pro nás důležitý a je nám smutno. Část nás odešla s ním a je nám smutno ne po něm, ale po naší části, která odešla s ním. Opustila nás s tou osobou.
- Odevzdáme se do rukou někoho jiného, uvěříme mu. Někdo řekne, že jsme hloupí. Ve chvíli, kdy mu uvěříme, tak jsme se opustili, nebo si to o sobě už myslíme a opustili jsme se již dříve.
- Podobné je žití života někoho jiného. Ženy žijí život svých mužů, muž odejde a žena nemá nic, protože sama sebe celý život opouštěla.
- Myslíme si, že bychom měli něco dostat a nedostaneme to, dostaneme něco jiného. Neřekneme, to nevadí. Opustili jsme se v realitě s našimi představami, které se nám líbily víc.
- Někdo nebo něco na nás zaútočí, my se neochráníme, vzdáme se, opustíme se a přijmeme pozici oběti.

Máme vnitřní potřebu celistvosti, uvést se do původního stavu. Do rovnováhy, ze které jsme se vychýlili. Opravit, zadělat, díru, nějak jí zakrýt, aby na nás netáhlo.

K opuštění došlo z našeho rozhodnutí, které jsme si vybrali jako řešení dané situace, aniž bychom si to uvědomili. Víme, že to není v pořádku a potřebujeme s tím něco udělat

Vzniká potřeba kompenzace, vyrovnání chybějící části. Jednou z možností kompenzace je záplata, která má jinou povahu než trauma. Záplatovat energetickou díru na duši ve vnějším fyzickém světě je dočasné, trvale neúčinné.
Vzniká nenaplnitelná potřeba.
Dostáváme se do stavu, kdy dofukujeme děravou pneumatiku nebo doléváme vodou děravou nádobu. Nekonečně doléváme unikající vodu.

Nejčastěji situaci začneme záplatovat realizací ve hmotném světě. Záleží, jakým způsobem jsme reagovali na konkrétní situaci, kde vzniklo trauma. Jakou emocí, lítostí nebo strachem.

V případě lítosti / sebelítosti, je to slinivka, která řídí hladinu cukru v krvi. Radost, sladkost života. Kompenzace slinivky je přes cukr a věci, které ho obsahují. Typicky, alkohol, jídlo. Možností je více. Vzniká nenaplnitelná, nebo jen dočasně naplnitelná, touha nebo bažení. Dám si tohle, to mi udělá dobře. Koupím si toto pro radost. Osladím si život....

V případě strachu, jsou to ledviny, životní síla. Následují rozhodnutí tohle už nebudu dělat, to už nechci zažít, tam už nikdy nepůjdu. Začneme vytvářet ochranné bariéry, vyhýbat se situacím, které trauma i vzdáleně připomínají. Potřeba bezpečí, prostřednictvím vnějšího světa. Peníze, bezpečný prostor, nechci nic nového, žádné změny. Svojí energií nadále podobné situace přitahujeme, tunelové vidění a zvětšovací skla strachu nám v tom pomáhají.

Dobrá zpráva je, že energie, která někde zůstala, při traumatu, které jsme prožili je stále naše, vede k ní stále cesta, vlákno, které je zachycené. Naší energii, kterou jsme v té situaci zanechali, je možné si vzít zpátky, s New | vieW trvale. Zachycené vlákno se uvolní, energie se vrátí, trauma zmizí (situace nezmizí, zmizí trauma, které v té situaci vzniklo), už k němu nic nevede, vlákno je zpátky v našem povrchu. Trauma je těžké objevit. Po úspěšném vyřešení zmizí potřeba kompenzace. Nastane nový stav svobodné volby a rozhodování. Energie se změní, podobné situace se neobjevují, už nejsou, případně je nevidíme, protože nám již nic nepřipomínají.

Jedna věc, která lidi spojuje je, že se snaží udělat vše, jak nejlépe umí. Neznám nikoho, kdo by něco udělal záměrně a vědomě špatně. Zloděj co nejlépe krade, účetní co nejlépe účtuje.

Oba jsou lidé. Liší se od sebe tím, jaké mají okrajové podmínky. Mantinely, definice, axiomy. Bez znalosti okrajových podmínek je každá odpověď zpochybnitelná. Například i fakt, že voda vaří při 100 °C – ani to neplatí vždy, je to zjednodušení.

Většinu okrajových podmínek jsme si instalovali v dětství, dětským pohledem na svět. Byly prožity s AHA efektem, takhle to je, takhle se to dělá, takhle to chci dělat, tohle je pravda. Ty nejsilnější byly instalovány z lásky a s pozitivním úmyslem, a tak je obtížné je změnit, protože podvědomí změnu sabotuje. Je nutné provést změnu na úrovni podvědomí.

Pokud chceme něco změnit, dosahovat jiných výsledků, je kruciální pustit se do revize okrajových podmínek (mantinelů, definicí a axiomů).

Cílem New | vieW je nalezení a uvědomění si původních okrajových podmínek, jejich změna na podvědomé úrovni, tak abychom mohli získat vyhovující výsledky v novém  přesném výpočtu s novými nepřesnými čísly.

Na jedné straně trpělivost, soudržnost, klid, magnetismus, jin, voda, přijímání. Na straně druhé síla, hybnost, akce, elektřina, jang, oheň, myšlenka, ego. Dvě síly, které jsou v ideálním stavu v rovnováze. Trpělivost je magnetismus, který drží hybnou sílu pohromadě. Umožňuje jí soustředit, dát jí konkrétní směr a udržet ho. Když dochází trpělivost, začne síla „prskat“, tříštit se, vybuchovat. Jako se energie doplňuje potravou, trpělivost se „sbírá“, po kouskách – meditací, během odpočinku a spánku, klidnou procházkou atd.

V našem životě je běžné, že se držíme v klidu tím, že potlačujeme neklid. Každý podnět, který v nás vyvolá neklid, spotřebuje kousek naší trpělivosti, abychom jej, resp. Naši reakci na něj dostali pod kontrolu. Je to jako zahánět oheň ohněm. Nakonec se spotřebuje dvojnásobné množství vody, kterou oheň spaluje, vysušuje. Potlačování neklidu tak vede k dvojnásobné spotřebě trpělivosti. Hlava „šrotuje“, myšlenky nekontrolovaně víří, často nemůžeme spát, nenabíráme trpělivost a ta nám potom čím dál víc chybí.

Někteří z nás to řeší sportem. Vyčerpaní z práce vyběhnou, aby si „vyčistili hlavu“. Sportem se člověk unaví. Cítíme úlevu, protože se vyplaví stres, zároveň se vyčerpá i oheň. Při vyčerpávání ohně dochází k vysušování vody, vyčerpává se zároveň trpělivost. A situace se pomalu zhoršuje.

Mnoho podnětů, na které vyčerpáváme naší trpělivost, vzniká v naší mysli – např. rozpor mezi našimi představami a realitou, pochybnosti, strachy. Z pohledu New | vieW je efektivní cesta k tomu, jak získat zpět a uchovat si klid, mít dostatek trpělivosti pro nové situace, příležitosti učit se. Třeba podněty, které vznikají v naší mysli. Postupně, krok za krokem. Je to podobné, jako cvičení na balanční desce. Deska sama je v klidu. Hýbat se začne, až když si na ní stoupneme a dostane tak podnět od našeho těla. Naše tělo následně musí vyrovnávat de facto své vlastní podněty. Přesně jako musí vyrovnávat podněty, které vznikají v mysli.

New | vieW se řídí principem „Být v klidu znamená nedělat neklid“. Na jeho základě můžeme hledat řešení odpovídající jednotlivým typům podnětů – např. zpracování emočních reakcí na vnější podněty, změnu myšlenkových map nebo stopování.

Citát Emila Zátopka platí v prostředí sportu, tj. pro fyzickou aktivitu, která přirozeně rozpouští stres a uvolňuje jeho následky. Pokud jej použijeme jako návod k řešení situace, která stres vytváří a není spojena s pohybem, kterým je možné stres kompenzovat, vede to k ještě většímu stresu, který se hromadí a ukládá v těle. Tak například – do stresu se dostáváme, když se naše představy liší od skutečnosti. Pravá mozková hemisféra je v rozporu s levou hemisférou.

Můžeme měnit realitu? Ne vždycky. Můžeme měnit naše představy? Rozhodně ano. Naše představy jsou naše volba (proklik na článek Můžeme si nakreslit novou mapu?)

A jak se můžeme vypořádat se stresem na jeho začátku? Tím, že převezmeme zodpovědnost za jeho vznik. Uvědomíme si, že nás věci / vnější svět nestresují, ale jsme to my, kdo se s nimi stresuje, stres si vytváříme naší reakcí. Přece se stejným podnětem se někdo stresuje a někdo ne. Když převezmu zodpovědnost, dostávám do rukou moc nad situací, můžu něco dělat.

Zkuste si vzpomenout a zamyslet se nad každou situaci, která vede ke stresu, i tu nejmenší. Stres se totiž sčítá a stokrát nic umořilo osla. Sčítá se i stres, které ho si nevšimneme a nepovažujeme ho za stres. Poslouchat někoho? Poslouchat někoho dlouho? Soustředěně? Rozdíl pro nás je jen v množství a věnované pozornosti (trpělivosti) proklik na článek (být v klidu), stres se sčítá.

Asi vás napadne, že se to nedá stihnout. Že vaše reakce na určité situace je tak rychlá, že se nestihnete zamyslet, zastavit. Je mi jasné, že se kolikrát nestihnete ani nadechnout. Reakce na stres jsou automatické, vznikají v podvědomí. Neodkážeme vědomě zabránit první reakci, ale můžeme si ji všimnout a s pomocí New | vieW ji prozkoumat, uvědomit si její podstatu, princip, který k reakci vede, ten změnit a změnit nebo úplně rozpustit naší reakci.

Po úspěšném hledání podstaty a principu reakce nás konkrétní typ situace přestane stresovat a většinou si podobných situací v budoucnu ani nevšimneme, dokonce i zapomene, že jsme něco podobného vůbec někdy řešili. Zkrátka postupujeme do dalšího kola :-)

Být v klidu, znamená nedělat neklid. Hledat, najít a trvale změnit, s tím Vám umím pomoci.

Existuje mapa cest a rozcestí, po které se pohybujeme naším životem. Vyšlapané cesty, kterými chodíme od dětství, které jsme si vybrali sami. Pod tlakem vnějších podmínek, na radu někoho jiného, případně nám volba připadala, jako opravdu dobrý nebo mazaný nápad. Rozhodli jsme se my sami, dobrovolně. Dětským rozumem, v podmínkách dítěte.

Naše rozhodnutí mělo pozitivní náboj – např. být dospělý znamená být vážný, autoritě se musím zavděčit a pak budu v bezpečí a tak podobně. Jo, tak to budu dělat, to chci. Udělali jsme to nejlepší, co jsme v danou chvíli a podmínkách dokázali, možná jsme byly i nadšení, jak jsme to krásně vymysleli. Asi jste taky neslyšeli o nikom, kdo by záměrně dělal špatná rozhodnutí :-).

Rozhodli jsme se a od té doby jdeme po té stejné cestě. Na podobné vnější podněty reagujeme opakovaně velmi podobným způsobem. Způsobem, jakým jsme zvyklí na podobné podněty reagovat. V podstatě stále chodíme stejnými vyšlapanými cestami - jsme vážní, abychom působili dospěle, a snažíme se zavděčit autoritě. Přestože se naše vnitřní i vnější podmínky již dávno změnily. Už nejsme děti a máme jiné možnosti a jiné prostředky.

Je těžké si uvědomit, že to jde jinak. Je těžké reagovat jiným způsobem, najít si novou cestu. Může se nám dokonce zdát, že to ani nejde. Že není možné mít na vybranou, kterou cestou se vydáme, v závislosti na našich aktuálních potřebách a prioritách, že si můžeme novou cestu vytvořit anebo že nemusíme udělat vůbec nic.

Je to těžké, ale s New | vieW to jde :-).

Na stav vašich kolen má zásadní vliv to, jak je zatěžujete. Nejde jenom o velikost síly, která na koleno působí, jde i o její směr. Směr síly totiž rozhoduje o tom, zda a jak moc se vaše kolena dostávají během pohybu do torze nebo jsou přetíženy kolenní vazy. Tím, že na koleno působí síla, a navíc musí koleno sílu přinášet v nevhodném úhlu, se celková zátěž kolen dále zvyšuje.

Představte si to tak, že nějakou sílu musí vaše kolena zvládnout, když jdete po rovině, větší sílu měnícího se směru musí přenést, když jdete po nerovném terénu a když navíc nesete na jedné straně tašku, zvyšuje se dále síla a mění její směr. Celkové zatížení kolen stále roste. Podobně se mění a roste zatížení při tanci, sportu, ale třeba také u řízení auta, které může vaše kolena přetěžovat. Vliv na velikost síly má samozřejmě i tělesná hmotnost.

Přetížení poznáme snadno, protože přetížená kolena nás začnou bolet. A řešení je při troše trpělivosti a odhodlání vlastně také snadné – naučit se prostřednictvím sestavy cvičení New | vieW  správně používat tělo a kolena:-). Nejprve spolu prozkoumáme, jak jste zvyklí vaše kolena zatěžovat. Pak se naučíte, jak vést pohyb nohy tak, aby docházelo k co nejmenšímu zatížení, a zároveň posílíte hluboké svalstvo, které pomůže vašemu tělu udržet celkovou stabilitu a tím kolenům dále ulehčit.

Únavová bolest může souviset s vychýlenou polohou pánve. Páteř je posazena na pánvi. Minimální vychýlení pánve se bezprostředně projeví vychýlením osy páteře. Vychýlená páteř kompenzuje svojí nevhodnou polohu někde výše tak, aby poloha hlavy - očí a uší byla v rovině.
Uši jsou i centrem rovnováhy. K udržování rovnováhy využíváme zejména oči, což je pro nás nejpohodlnější, ale také energeticky náročnější a při rychlejším pohybu nedostatečné pro orientaci v prostoru.
Jednostranně vychýlená páteř trvale namáhá zádové svaly, které se jí snaží udržet v této trvale vychýlené poloze mimo vlastní osu.

Zranění může vzniknout v případě, že vychýlenou páteř zatížíme pohybem nebo břemenem. Je velmi důležité, aby hluboké stabilizační svaly, které páteř těsně obepínají dokázaly po celou dobu výkonu udržet vzájemnou polohu obratlů ve správné poloze. Pokud není poloha mezi obratli zachována, může být tlak na plotýnku násobkem běžného zatížení, který vytlačuje plotýnku ven.

Aktivací hlubokého stabilizačního svalstva, jeho aktivním nevědomým využíváním v každodenním životě i při sportu začnete své tělo využívat efektivním způsobem, kterým se vyhnete bolesti a zranění.
Cvičení New|vieW, vás naučí, jak lépe a efektivně používat tělo.

Pevné ploché břicho může být jen součást outlooku, součástí krásy. Břicho a pánevní dno je propletené složitým systémem svalů. Některé z nich aktivně využíváme a jiné ne. Zmíněné svaly nastavují polohu pánve, která je základnou pro naší páteř. Poloha pánve ovlivňuje vnitřní orgány. Aktivním používáním vnitřního svalstva dochází k prokrvení orgánů břicha, zlepšení trávení a zrychlení metabolismu.

Vychýlená poloha pánve vychyluje páteř, která se kompenzuje někde výše tak, aby naše hlava měla oči a uši v rovině. Takto vychýlená páteř může způsobovat únavovou bolest zádových svalů a zranění.

Svaly pánevního dna můžete posilovat sportem, v posilovně nebo aktivním pohybem.
V našem kurzu New|vieW svaly nejen objevíte, ale naučíte se i jak je používat a zapojovat v každodenním životě. Jak poznáte, že nejsou zapojené. Naučíte se, jak začít používat své tělo odlišným, efektivnějším způsobem. Trvalým zapojení hlubokých svalů pánevního dna do každodenního života získáte a udržíte své břicho trvale pevné a ploché.

V knihách Carlose Castanedy je energetické pole člověka popisováno a "zřeno" jako světelné vejce. Toto vejce je s okolním světem spojené v jednom místě nazvaném bod spojení. Tento světelný bod se nachází někde na povrchu světelného vejce, případně pod jeho povrchem.

Veškeré energie tohoto světa se zároveň nachází uvnitř světelného vejce každého člověka. Mikrokosmos zrcadlí makrokosmos a naopak. Bod spojení propojuje energie mikrokosmu s energiemi makrokosmu. Poloha bodu spojení určuje, které energie mikrokosmu vnímáme a využíváme, jsou aktivní. Vybrané energie si najdou svůj protějšek v makrokosmu. Poloha bodu spojení se dá zjednodušeně nazvat úhlem pohledu na svět, případně způsobem vnímání světa. Můžeme si jej představit jako otvor, kterým se díváme na svět, pokud se otvor posune, vidíme jiný výřez makrokosmu. Poloha bodu spojení neovlivňuje pouze vizuální vjem světa, ale i způsob jakým ho prožíváme.

Malé děti mají polohu bodu velmi nestabilní, jsou schopny měnit nálady a pohled na svět mrknutím oka. Postupem času polohu bodu spojení (úhlu pohledu na svět) ustalují a fixují. Postupně se stávají "někým" s vlastním názorem, fixujícím polohu bodu spojení, ustalují svůj pohled na svět, svůj názor. Rozvíjí vlastní "personu", osobnost, ego.

Poloha bodu spojení, úhel pohledu, se fixuje na základě našich rozhodnutí, která provedeme zejména v dětství při řešení životních situací. Případně rozhodnutí, která jsme udělali na základě převzatých zkušeností, z doslechu. Dále jsou tato zásadní a pevná rozhodnutí podvědomě využívána v každodenním životě. Avšak jen málokdy jsou tato rozhodnutí revidována. Jelikož tvoří základní stavební kameny naší persony či osobnosti, vyvolává v nás (naší personě) jejich revize více či méně pocity ohrožení. Je až překvapující, nakolik žijeme dospělé životy na základě našich dětských rozhodnutí. Ve výsledku můžeme zjistit, že si na dospělé jen hrajeme na základě dětských, nerevidovaných představ o skutečné dospělosti.

Vše na světě je v pořádku, to co není, je jen traumatizující rozpor mezi naší představou a realitou. To, co nám přináší trauma je fixace naší představy. Tato fixace je naše pevné rozhodnutí, fixace bodu spojení. Jak jsem již zmínil, často na základě dětského pohledu na svět, dětské, případně převzaté definice.

New | vieW, zkoumá polohu bodu spojení, úhel pohledu. Pomocí vhodných technik hledá důvod vedoucí k rozhodnutí pro jeho fixaci. Změnou dříve učiněných rozhodnutí se bod uvolní a posune. Posun bodu spojení přináší nové vnímání světa z jiného úhlu pohledu. Uvolnění bodu spojení a získáním nového pohledu na svět umožní žít život na základě nových dospělých svobodně vytvořených rozhodnutí.

To co vnímáme jako realitu, je jen odraz reality v hladině naší mysli. Naše představy a očekávání tvarují zrcadlo naší mysli. Když se mysl utiší, můžeme vidět jasný a nezkreslený obraz.

New | vieW mění programy musím a nesmím na svobodné rozhodnutí chci a nechci. Jen a jen dobrovolným posunem bodu spojení.

Závislost lidí na věcech / lidech, do kterých investovali energii. Pokud by to měli opustit, tak jim ta investovaná energie chybí. Neuvědomují si, že ta energie je jejich a mohou si jí vzít zpátky.

Dívám se na děti u počítače, u televize konzumující téměř cokoliv se jim předloží. Absolutně koncentrované. Vyrušení přichází jen od tělesných potřeb a potřeb rodičů. Většinu vyrušení z reálného světa děti vnímají jako obtěžující.

Jsem si jistý MATRIX vymyslí člověk, aby mohl být trvale připojený k viruálnímu světu, který mu bude vyhovovat. Tělo se bude vznášet v optimalizovaném roztoku pro uchování těla. Kvalita roztoku bude průběžně kontrolována a upravována. Tělo nebude rušené otlačeninami, opruzeninami, horkem, chladem a dalšími nepříjemnými vlivy. Výživa bude probíhat uměle, například nitrožilně. Vylučování jako rušivý element nebude potřebné.

Co zbývá, no napojení na konzoli případně na jiné herní zařízení. V případě multi-taskingu dokážeme žít i několik životů najednou. Věřím, že člověk dokáže napojit celou svojí nervovou soustavu.

To celé pro to, aby jsme nemuseli žít a prožívat svoje životy.

Zůstává jen otázkou, kdy si přestaneme uvědomovat virtualitu virtuálního námi vytvořeného života a světa. Až nás začne obtěžovat žít virtuálně vytvořený virtuální život.
Najde se někdo, kdo vytvoří MATRIX in MATRIX.

Nazve ho například MATRIX², něco jako sen ve snu.

A pohřeb? Stačí spláchnout.